Menu

Recenze filmu Spider-Man: Napříč paralelními světy očima scénáristy

Recenze filmu Spider-Man: Napříč paralelními světy očima scénáristy

Na začátek je třeba upozornit, že se v textu mohou objevit určité menší spoilery, záleží, jak moc jste na ně náchylní. Hlavní plot-twisty se zde ale nedozvíte. Tento text také nemá být míněn jako kritické zhodnocení filmu, ale pouze jako můj osobní názor. Ve volném čase miluji sledování filmů a seriálů, vystudoval jsem také školu v tomto oboru, proto vám tedy rád zprostředkuji moje názory a pocity, které jsem měl po shlédnutí filmu.

Recenzovaný film je druhým dílem z trilogie, která odstartovala filmem Spider-Man: Paralelní světy (2018). Zmiňovat tuto skutečnost sice možná vyzní banálně, ale setkal jsem se hned s několika lidmi, kteří netušili, že nějaký první díl existuje. V posledních pár letech jako kdyby tématika paralelních vesmírů ve filmech vybuchla. Nemluvím tím jen o MCU (Marvel Cinematic Universe) filmech Doctor Strange in the Multiverse of Madness nebo Spider-Man: No Way Home.

Na tuto notu skočilo už i DC s filmem Flash a samozřejmě velmi opěvovaný a oceňovaný Everything Everywhere All at Once, či seriál Rick and Morty. Pokud jste všechna zmíněná díla viděli, je zde možnost, že vás mnoho prvků v recenzovaném filmu už nedokáže ohromit. Pokud je to ale například váš druhý podobný film, máte pořád co objevovat.

Spider-Man je explozí barev a emocí

Tím největším specifikem filmu je jeho styl animace. Pokud jste neviděli první díl, chvilku si možná na způsob animace budete zvykat. Je to při dnešním mainstreamovém typu animací velmi nestandardní přístup, proto bylo pro mě koukání požitkem. Objevování toho, co je na obrazovce možné a nemožné, byla velká zábava. Proto doporučuji vyhnout se čtení titulků, mohli byste toho hodně zmeškat. Pokud pro vás angličtina není to pravé ořechové, doporučuji alespoň tuzemský dabing – pořád bude horší než originál, ale za ten obraz to stojí.

Obraz, respektive barvy pozadí, se dokážou měnit na základě emocí postav a dění. Například když Gwen objala svého otce, stěna za nimi nabyla růžových odstínů. Emoce si tedy takto chytře mohou hrát s vizuální stránkou filmu. Je to jen jeden jednoduchý příklad, nechci se dostávat do detailů a hlubší analýzy, určitě postřehnete další příklady sami. Také hra s gravitací je moc hezká, film se odehrává ve Spider-verse, Spidermani zde dokážou logicky chodit po stěnách, může se tedy jednoduše stát, že uvidíte velmi atmosférické město v pozadí, které je vertikálně otočeno naopak. Spousta obrazů z filmu vyznívá přímo silně umělecky.

Filmu se daří být i vtipným. Není to ten dětinský humor, na který jsme zvyklí ze současných superhrdinských filmů, ale je vidět, že nad ním autoři opravdu přemýšleli. Od každého fantasy filmu vždy očekávám nějakou tu nelogičnost, ale při recenzovaném filmu jsem byl opravdu překvapen. Nic očividně nelogického mi po shlédnutí na mysl nevyskočilo. Možná snad jen to, jak si náš protagonista Miles Morales dokázal sám vyťukat na počítači něco, co ho pak pomocí „pavoučího portálu“ poslalo zpátky do své dimenze. Neměl to odkud vědět.

Začátek delší než 14 dnů před výplatou

Film má i své stinné stránky, konkrétně dvě velmi významné, které mi ubraly velkou část ze zážitku sledování. První je velmi dlouhá expozice – film se dlouho rozbíhá, nemá potřebné tempo k udržení soustředěné pozornosti. Může se tedy stát, že vás film v první polovině může v určitých sekvencích dokonce až nudit. Určité úseky jsou až zbytečně moc nataženy. A to se přesně pojí i s druhou slabou stránkou filmu. Děj je totiž rozdělen na dva samostatné filmy. Autoři pravděpodobně neměli dost zajímavého obsahu na to, aby vyplnili děj recenzovaného filmu, byli tedy nuceni si ho uměle na začátku natáhnout – a věřte mi, je to znát.

To, že je nějaký příběh rozdělen na dva nebo více samostatných filmů, je v dnešní době naprosto normální. Spider-Man: Napříč paralelními světy to dělá ale naprosto katastrofální cestou. Pokud dopředu nedisponujete znalostí toho, že má být film rozdělen, můžete na konci pocítit až hmatatelný vztek na tvůrce. Film totiž usekli v té nejvíce vypjaté, emocionálně vygradované, situaci.

Samozřejmě je to marketing a cílem je vydělat co nejvíce peněz. Dá se to ale dělat i jinak, čestněji – jak to například udělala Duna (2021). Je nesmyslné budovat dvě hodiny v divákovi emoce k tomu, abyste je na konci doslova vypnuli. Divák si ty emoce nemá šanci uchovat a přinést na pokračování, které bude v kinech příští rok. Lajcky řečeno: „škoda práce“.

Nejen pro všechny milovníky komiksovek

Pokud by film nebyl rozdělen v tom nejhorším možném momentu a první polovina filmu nebyla zbytečně uměle natažena kvůli stopáži, hodnotil bych film velmi pozitivně. Jeho zábavná druhá polovina a krásný obraz vytáhl hodnocení ale i tak vcelku vysoko. Doporučuji si na film zajít, je to přece jen jedinečná možnost vidět takhle specifický styl animace.

Navíc, v určitých částech filmu se toho děje tak mnoho, že nemáte šanci všechno stihnout zaznamenat napoprvé – je to tedy jeden z filmů, který se vyplatí vidět i vícekrát. Není divu, samostatná sekvence, kde Milese honily desítky Spidermanů, zabrala tvůrcům čtyři roky. Film hodnotím rozumem na 7,5/10 a srdcem na 8/10.

#Arecenze

Pro nejnovější informace sledujte také naše sociální sítě

Mohlo by vás zajímat

Diskuze, poradna a vaše zkušenosti

Zeptejte se na cokoliv, co vás zajímá, a naši redaktoři vám odpoví v moderované diskuzi. Můžete také poradit ostatním, nebo se podělit o svoji zkušenost.

Položte dotaz

Odpovědět na dotaz

Nenašli jste v diskuzi odpověď? Zeptejte se a naše redakce na praktické a zajímavé dotazy najde odpověď.